Každý z nás touží po naplněném životě… 

Je to pravda? Nebo to je klišé? A co nám naplněný život přinese? Je to práce? Je to rodina? Děti? Je to to, po čem touží naše duše?

A jsme "to" schopni vůbec najít?….

     V pět hodin ráno vyskočím z postele, na chodbě už poskakuje Charlie a nemůže se dočkat ranní směny.. Pracovitý pes je neuvěřitelná pomoc při pasení koz. Kdyby se mi chtělo každé ráno tak jako jemu tak mám z poloviny vyhráno 😀. Pět hodin, sluníčko se klube za obzorem, přes den bude opět nesnesitelně teplo.

Jakmile mě kozy spatří tak běží k ohradniku a těší se na ranní pastvu. Pokud byste dali koze gpsku.. ( a my jsme to udělali) tak zjistíte, že za den ujdou i 10 km… tam a zpátky a potom zase tam a zpátky a potom leží a přežvykuje a potom zase jde a pořád dokola a neustále okusuje. 

Koza nepotřebuje moc trávy, sem tam si ukousne.. ale chce kvalitní seno po celý rok a potom šmejdit, okousávat stromy, keře.. ale i ostružiníky a šípky.. růže jsou její oblíbená pochoutka a pokud by se dostala do zeleninové zahrady tak škody jsou nevratné.. 

Proč chováme právě kozy? 

Nějak to přišlo, někdo by řekl náhoda. Myslím, že náhody neexistují a možná kdybych víc naslouchala svému srdci tak jsem se vyvarovala velkých životních chyb a hlubokých přešlapů… na druhou stranu, díky životní zkušenosti už dnes vím co chci a co opravdu ne, čeho se vyvarovat a čeho si vážit. U mě osobně to je zaplaceno velmi draze.

A tak vstanu v pět hodin a vyženu kozy na pastvu, nechám sluníčko, aby mě po ránu pohladilo po tváři a první včelky mi bzučí kolem hlavy… léto je magické, krásné, a úžasné. Pokud mě vidí můj úžasný tchán, který zemřel skoro před pěti lety (v den mých 42 narozenin)- tak se bude usmívat a taky trochu kroutit hlavou …. Co jsem ho poznala před mnoha lety, tak choval kozy, dělal sýr… všechno mi smrdělo a jeho sýr jsem opravdu nemohla jíst. 

Miloval kozí sýr s míchanými vajíčky… to byl smrad… cítila jsem to na kilometr… mléko jsem nebyla schopná ochutnat.. 

Často si se Zdendou říkáme, že je škoda, že tu už není, chce to jeho radu, možná i trochu jeho nátury, když se do něčeho pustil, tak byl jako buldok. 

A tak máme dědo 40 koz.. dva kozly a kůzlata.. dohromady 75 ks..už je to celkem parta, která vás dokáže potrápit. Ale také pobavit a když vidíte spokojená barevná kůzlata jak metají kozelce a dokážou si popovídat se svojí starostlivou matkou, tak je to jednoduše řečeno krásné. 

Farmu jsme založili jako chráněnku a postupně se k nám dostávají lidé, kteří by těžko hledali práci v klasickém provozu - nemohou pracovat ve stresu ( i když koza dokáže vystresovat víc než kdejaký manažer v modrém obleku) někdy nemohou pracovat vůbec. Mají své starosti, bolesti a nemoci… ale váží si své práce  a věřím tomu, že k nám jezdí velmi rádi..  a je jedno jestli pracují 4 hodiny týdně nebo 40. Snažíme se každému najít jeho místo a pokud se někdo štítí slepic tak s nimi nepracuje… 

Letos nám umřel kolega a ten se bál slepic, vždy po něm šly a vypadalo to, že kdyby v kurníku zakopl tak ho sežerou… ale miloval květiny… na jaře čekal až vykvete leknín jako malý kluk. Kolem narcisů, které nám rostou divoce uprostřed louky dělal z klacíků ohrádky, aby si každý všiml, že tam pokvetou…a o svých bonsajích dokázal mluvit donekonečna… 

A ještě jedna perlička - každý, kdo zná Charlese tak ví, že ne každého má rád a jsou lidi, na které si špatně zvyká, hodně na ně štěká, dokáže i štípnout a upozornit, že takto tedy ne...  ale ještě se nám nestalo, že by k nám přišel nový zaměstnanec a Charlie ho automaticky nepřijal do své party… a to hned, když člověk vyleze z auta.

Jak ten pes dokáže rozeznat, že oni nejsou návštěva, ale že už jsou naši to nevím...